Jak vypadal celý výlet do Kyrgyzstánu?

Tři dobrodruzi, Ceco, Fifťo a Marek, odhodláni pokořit hory Kyrgyzstánu a jejich autentická reportáž z týdenní výpravy. Pěkně, drsně a bez servítky.

Karakol

Naše cesty se střetávají v Istanbulu, kde velmi nerozvážně a nevšímavě opouštíme letiště, i když by nám stačilo jen přejít mezi terminály. Nevadí, dostaneme další razítko do pasu. Staré letiště v Istanbulu je na nic – nefunkční Wifi, pivo za 15 eur, a tak vlastně jen čekáme na let a modlíme se, aby čas plynul rychleji.

Po příletu do Kyrgyzstánu, do hlavního města Biškek, si hned na letišti pořizujeme SIM kartu s neomezenými daty na 30 dní za 8 eur. Deal done. Neztrácíme čas a místní veřejnou dopravou, tzv. maršrutkou, se necháváme odvést na jednu z několika autobusových stanic ve městě. Plán je jasný: vybrat hotovost, nastoupit do maršrutky a nechat se dovést do města Karakol. Plán je téměř úspěšný – až na to, že Ceco nemá místo, a tak sedí 7 hodin v uličce na tvrdé zemi. Paráda. Systém rezervace míst jako u Student Agency tu rozhodně nehledejte. Platí prosté – kdo dřív přijde, ten dřív sedí. Za 150 místních somů vyrážíme hlouběji do hor. Maršrutka je plná domácích, kteří se na nás nechápavě usmívají. Po cestě máme dvě zastávky, kde ochutnáváme pověstný čaj a nějaké místní buchty. So far so good (vše jak má být).

Po sedmi hodinách, které pocitově trvají 20, konečně dorazíme do cíle, kde naše znetvořené zadky vystupují na autobusové stanici. Protože jsme urgentně potřebovali zasednout na křtitelnici, nebyl čas na hrdinství – vezmeme si taxi a místní šéf nás doveze do Hostel Nice in Karakol v Karakolu.

Po krátkém seznámení s majitelkou jí oznamujeme náš plán cesty. Nevěřícně kroutí hlavou, že to není možné zvládnout, že nám asi přeskočilo (měla pravdu), a že zemřeme (téměř taky měla pravdu). Přesvědčily ji jen Cecovy bicepsy a dostatečné tukové zásoby na našich břichách. Rychle volá do kempů, aby nám zajistila postele v jurtách na další noci. Do pěti minut je vše zařízeno: jídlo, nocleh i řidič na ráno. Excellent service, smooth as fuck. Stále však kroutí hlavou nad Cecovým plánem, ale protože v horách není signál ani internet, nemá jinou možnost než věřit, že to zvládneme. No, nezvládli jsme – hlavně proto, že ten debil Ceco zkoukl délku trasy v mílích, ne v kilometrech. Ale o tom později.

Detaily treku najdete i zde: https://www.alltrails.com/trail/kyrgyzstan/ysyk-kol/ak-suu-highlights

Každopádně, hrdlo je suché, pivo se samo nevypije, a tak se přesouváme do restaurace Karakol Lighthouse. Jídlo je fajn, pivo také, obsluha taky obstála. Tinder jsem projel za 8 minut a klasicky nula shod. (alespoň něco “same as in Europe.”) Dáváme Karakolu druhou šanci a obdivujeme výtvory komunistické architektury a kultury v místním parku. Protože máme za sebou 24hodinové cestování a budíček v 5 ráno, ulehneme relativně brzy, kolem 23. hodiny. Good night.

Emoce celou noc vibrovaly jako Moničin vibrátor, a tak mírně rozlámaní vyskočíme z postele na budík v 5 ráno, abychom stihli poslední zbytky civilizace, splachovací WC a využili mobilní signál, který je dostupný pouze ve městě. Ceco ještě rychle rozdá pár nevyžádaných rad paní domu, jak se správně dělají míchaná vejce, a v šest už skáčeme do starého Mercedesu zaparkovaného před domem.

Jeti-Oguz

Po 40 minutách nás řidič vysadil v Jeti-Oguz, odkud začíná naše téměř 60 km dlouhá túra. Velké plány na rozlučkovou fotku a poslední srdcervoucí status zhatí signál, který skončil dříve, než se všechno nahrálo. Fail číslo 1.

Fail číslo 2 následuje hned poté. Fifťo zapomněl synchronizovat dron a ten bez internetu dokáže letět maximálně 30 m, a tak začínáme pochod mírně nasraní, netušíc ještě, co nás v ten den čeká..., a že to zlomí nejedno mužské ego.

Podle plánu bychom měli první den ujít 21 km s převýšením 3000 m, druhý den 24 km také s převýšením 3000 m a třetí den něco okolo 14 km s převýšením „jen“ 1400 m. Mapy souhlasně kývají, a tak se dáme do toho. To, že v mapách máme zapnuté míle místo kilometrů, zjistíme až poměrně pozdě, když už není cesty zpět.

Trek začíná pozvolna – řeka, mírný svah a kopce v dáli naznačují, že si užíváme jemnou předehru, drastické trápení však teprve přijde. Po cestě nepotkáváme žádné turisty, jen místní na koních. V polovině cesty nás zastavuje malý chlapec a zve nás k sobě domů na občerstvení. Neodoláme a je to správné rozhodnutí, protože jeho maminka nás hostí čajem, kávou, sýry, chlebem – vše čerstvé a domácí. Je to naprostá paráda.

S každým krokem jsme stále více okouzleni přírodou, často zastavujeme, fotíme, natáčíme dronem – scenérie jsou ohromující, mnohem krásnější a okouzlující, než jsme si dokázali vůbec představit. Divoké koně volně pobíhají podél křišťálově modré řeky, která proudí z nedalekého ledovce v pozadí, masivní pohoří se štíty a dalšími ledovci, a k tomu opuštěná chata se starou paní, která se sklání u řeky pro vodu. Endorfiny pulzují tělem jako při první extázi a já se zakousnu do rtů, abych se přesvědčil, že nesním – že to, co vidím, je realita. Am I dreaming? Skutečnost předčila všechna naše očekávání. Ani Instagram nás nedokázal dostatečně připravit na to, co jsme tu viděli na vlastní oči. Tak jen tiše kráčíme a necháváme se uhranout touto nádherou.

Aby nebylo všechno růžové a sluncem zalité, objevují se první známky problémů: Fifťův batoh váží excelentních 22 kg (8 kg jídla, solární nabíječka a spousta dalších nepotřebných věcí), a tak často zaostává a musíme na něj čekat, a to ještě v té nejsnadnější části treku. Ach ti vegani. Těsně po 14. hodině dorazíme pod kopec a čeká nás peklo, o které jsme nestáli.

Upřímně, tušili jsme, že hory Kyrgyzstánu nebude snadné zdolat a že to nebude jako dojít na Štrbské pleso, ale to, co přišlo, nás zcela vyvedlo z našich mylných představ.

Teleti pass

Začíná první dějství. Pod kopcem byly dva malé kempy, kde jsme měli přespat, ale my jsme se tvrdohlavě rozhodli vystoupat až do 3950 m. Na asi 3km trase jsme podstoupili 31% stoupání, přitom jsme celkem naivně ignorovali varování místních, že to asi není nejlepší nápad.

Hned na začátku kopce nás zachytil silný déšť, který nám to vůbec neulehčoval. Shodneme se, že Fifťův batoh nás všechny sere a společně ho nenávidíme. Kopec je zrádný, dává falešnou naději – každých 50 m si člověk myslí, že je na vrcholu, jen aby zjistil, že tam je další a další vrchol, dalších 50, 100, 200 metrů stoupání. Nálada klesá přímo úměrně s klesající teplotou a pohled na hodinky nevěstí nic dobrého. Nemožnost si zajít na záchod, kvůli zmrzlým prstům, naznačuje, že je čas vytáhnout termoprádlo. Oblékat si to na to propocené tričko je značka ideál.

Od 3500 m nad mořem začínají problémy s dýcháním, řídký vzduch ubírá síly a Fifťo je těsně před kolapsem. Má problém udržet soustředěný pohled, nemluví, motorika selhává. Po 2 hodinách dosahujeme imaginárního vrcholu, sníh a ledovce nám vypalují oči, aspoň však přestalo pršet.

Déšť ustoupil mrazivému větru. Parta tří mušketýrů se rozpadá hned poté, co zjistí, že to není vrchol kopce, ale jen další zatracená hora, a že nás čeká 400 m s 37% stoupáním. Ceco se odděluje od skupiny a míří strmým svahem kamenité hory. Nohy selhávají, kolena nedrží, cesta není, jen náznak trasy vyryté v balvanech. Každý metr je boj, každý metr je vykoupen minutou odpočinku a nabrání nového dechu. Každý metr je doslova boj o přežití. Ceco dorazí na vrchol první, ale necítí žádné nadšení, žádnou extázi či pocit z vítězství – jen hněv a úzkost. Křečovité dýchání a lapání po vzduchu přehlušují nárazy větru. Po 20 minutách se v dálce objeví Marek, který si pomalým tempem vybojovává vrchol. Fifťo je stále nezvěstný. Ceco si uvědomuje, že situace se může zhoršit velmi rychle (opravdu se tak i stane), jakmile zapadne slunce je zle, a tak vyráží naproti Fifťovi, aby mu pomohl s batohem. Najde ho pod kopcem, bez sil, bez energie, bez odhodlání pokračovat. Vezme jeho batoh a tlačí jeho bezvládné tělo před sebou.